Dneska v Bratislavě jsme stihli schválit offline a sotva Avid zavřel poslední okno, už jsem seděl v kanceláři naší agentury o pár set metrů dál. Rychlý kafe, tisíc mailů, šest telefonů, jeden power-meeting, kterej připomínal spíš pokus o rozvrácení kolektivu a pak jízda po D1 domu.
Phoenix mi začali znít jako Of Montreal, což je jejich konec, protože moje láska k “Hissing fauna, are you destroyer?” se změnila po tisíci posleších v nenávist k celýmu tomuhle šmoulímu soundu. Proč teď všichni zpívaj jak OMD s pitchshifterem a autotunem? Prošvihnul jsem nějaký rozdávání amfetaminu zadara? Music business ovládla duhová armáda (kámoši prominou)? Harmonický multitracky motýlího ševelení. Zlatý mňoukání Radiohead.
Zejtra se po peripetii prezentací, předělání hudby pro poslední spot, zadáni gradingu klipu Ille a několika neobratnejch kancelářskejch saltech mortale vydám slavit narozeniny za Gretou do Varů. Poslední s trojkou na začátku. Prostě road to nowhere. S notebookem, seznamem úkolů a telefonem. V podstatě v koženym pouzdře u pasu.
The Last Old Mod***MDP74 v. 3.0 
0 Responses to “On the road to nowhere. (O mé cestě a jednom pěveckym trendu.)”