Byla to melancholie. Režisér Shane Meadows (This Is England) dostane možnost natočit film o comebacku svý nejoblíbenější kapely. Manchester, severní Anglie a návrat “největší kapely na světě”, která se proslavila stejně tak tím, co dokázala, jako tím, co nedokázala, co odmítla, co řekla i neřekla.
Sedět s Honzou Muchowem v kinosále a poklepávat si nohou do rytmu I Wanna Be Adored, She Bangs the Drums nebo Elephant Stone je vlastně taky scéna z filmu.
Dokument začal rozpačitě a rozvláčně, vybral ale poslední zatáčku asi desetiminutovym záznamem instrumentálního partu znovuobnovených StoneRoses a řekl tak o téhle kapele víc, než jsem kdy slyšel nebo četl.
Mani věčně nafrčenej, Ian s překvapivě pevnym pohledem jestřába, Reni jako buddha s vnitřnim démonem a John Squire jako mod rock god byli ve formě. Jejich hudba pro mě byla ještě uhrančivější, než když jsem v 16 jejich desku sjížděl z image povinnosti. Poslouchali jsme je rok a pak už ne. Kdo je o rok mladší, dost možná o nich nikdy neslyšel. Stejně jako řada lidí, co vycházeli spolu s náma ze sálu s novým hudebním objevem.
Když v roce 2012, po jejich prvním koncertě po dvaceti letech, vychází publikum ven na ulici, padnou dvě krátký recenze fanoušků, se kterejma v tu chvíli nemůžete nesouhlasit: “Fuck Oasis!” a “Turn off the music!” My jsme se jen museli hlídat, abysme na konci písniček ze záznamu koncertu netleskali s publikem na plátně. Nutkání jsme měli velký. Stone Roses, i když jen na plátně, byli skvělý.
The Last Old Mod***MDP74 v. 3.0 
0 Responses to “Fuck Oasis.”