The Last Old Mod***MDP74 v. 3.0

Když jsme v lednu jeli nahrávat do Tajnýho studia další album Lazer Vikinga, měli jsme asi trochu jiný představy o tom, jak to bude následně probíhat. V únoru, když jsem odlétal do Argentiny, jsem už ale tušil, procházejíce se po liduprázdnym frankfurtskym terminálu mezikontinentálních letů, že až se v březnu vrátím, možná budou věci komplikovanější.

V Metropolis v Londýně nemasterují, čekáme tak s Foxo na okamžik, až se inženýři vrátěj do práce a přejedou hotový album posledním polishem. Těšim se na to, ale věřim, že kapela se těší mnohem víc.

Karanténa pomalu končí, resp. život se na pár měsíců asi vrátí k něčemu, co bude připomínat normál. My bychom mohli dotočit zpěvy na LV a začít s mixem alba natočenýho v lednu.

Od Honzy Brambůrka doputoval přes Tucznáka/Macaroffa/Lukáše konečně disk – akce srovnatelná s nákupem na Aliexpresu. Kromě Lazera je na něm taky infamous never finished album, který Honza pojmenoval TBFKATP – the band formerly known as The Prostitutes.

Mezitím se v Parlay točí post-jazz v produkci mejch dětí a já založil dle nápadu kamaráda Lucia z Argentiny transatlantickou kapelu, které dal on jméno Brno, protože jsme se tam jedinkrát viděli v Evropě a protože mu to město asi přišlo dost temný na to, aby jeho jméno nesla naše dark goth kapela. Složení Lucio Ceretti (El Huesped), Sergio Chotsourian (Los Natas), já a můj syn Šimon. Sergio to taguje jako metal a tím mě soustavně znervózňuje. Ale děj se vůle boží, tohle se nedá na vzdálenost 12.000 km odladit. Zvlášť, když jsem se se zpěvákem nikdy v životě neviděl.

Chtěli bychom i letos udělat Suchá fest a na něm uvést novou kapelu s Vegym, Lukem Santiagem a Steviem LFO. Nahráváme to už rok, teď už třeba i budeme zkoušet.

A v rukávě máme krásnou desku s Kubou. Jen moc asi nevíme, co s ní.

Kdyby to letos všechno vyšlo, vyšlo by to asi všechno. Novej Lazer, Foxo, Šimonův jazz, Šimonův Brother Adam (ten už je hotovej), EP nový kapely, EP Brno a možná ještě neco navíc. Rád bych taky natočil alespoň pár dalších songů Dreihauser, možná Baseta a strašně bych chtělů udělat jeden singl s Johannes Benz. Co se dá stihnout v tom nejasně dlouhym covidovym okně? A to jsem ještě chtěl udělat sólovku. Asi jindy.

Natáčení Wild Tides ve Studiu 30 v Karlíně.

Po všech výletech do stratosférických vrstev hinduistického zvukařství s přísaháním na spirituální podstatu zvuku a božské relikvie záznamových zařízení, je natáčení v Karlínském studiu Českého rozhlasu příjemný uvolnění. Jako víkend u mámy na chalupě.

Zatímco někdo ví, že Neumann nevyrobil lepší mikrofon od roku 1636 a preampy, kterých se nedotknul Neve, zní jako porouchanej telefon, v Karlíně jedou čistou no-bullshit “obyčejnou práci”. Na kytaru patří SM57, na velkej buben D112 a dvě účka na ambienty. To všechno se nastrká do stolu Studer Vista 7 (ČRo je věrnej značce, co si to tam pamatuju) a vymalováno. Dobrá akustika, dobrá technika a výsledkem je dobrej zvuk. Žádnej vintage outboard, žádná posvátná úcta k mikrofonům. Dokonce to spíš celou dobu vypadá, že k tomu mají vztah jako kopáč ke krumpáči. Až vás znejistí, jak vůbec netancujou kolem toho, co dělají, aby to prodali. Skříň praská pod náloží bezpočtu kusů AKG C414 ULS, Shure SM57, Neumann U67 a U87, Sennheiser MD421 a pár dalších. Není to ale muzeum mikrofonů jako polovina projektových studií v Praze, je to skříň spolehlivejch nástrojů na práci. Vtipnej rozdíl přístupu. Pro někoho porno, pro někoho práce.Jako třeba pro zvukovýho mistra Karla Fisla. Než jsem před dvaceti lety odcházel z ČRo, pracoval jsem s ním ve Studiu 2. A dneska zase. A zase dobrý.

Je to necelejch deset let, co jsem jel do Londýna dělat postprodukci spotu na Oskara, prošel pár místních klubů, nakoupil desky od desítek kapel začínajících na The, narval si je do iPodu a po večerech chodil pěšky po Soho a okolí a přemejšlel jsem, co je tak zásadně jinýho na přístupu mladejch neumětelů v Anglii a u nás, že jejich muzika je skvělá a u nás se to nedá poslouchat. Pak jsem se vrátil a za pár dní to “naposledy” zkusil s novou kapelou a překvapivě to bylo lepší. Ta energie kytarový scény byla tenkrát, jak si všichni ještě pamatujeme, omamná. Pro mě hned dvakrát – poprvé, protože to po dlouhý době byla nějaká silná vlna nesoucí se jak undergroundem, tak mainstreamem, a podruhé proto, že jsem konečně mohl vylézt z exilu a zapnout si zase (v Anglii) rádio nebo si koupit desku od současný kapely a nemít u toho pocit, že jsem asi už navěky mimo (rozuměj: že beru uplně jiný drogy, přijel jsem z jinýho města a jak říká Howard Stern “neřídim kamion a nespim s vlastní sestrou”).

Po anglicku jsme rychle vydali EP a v časáku byli dřív, než jsme měli první koncert. Po anglickym vzoru jsme se taky stali hitem a posbírali stejný množství fanoušků jako i těch, co by nám ještě dneska plivli na hrob. Dostali jsme nálepku “český Joy Division”, kterou svorně používali oslavně i pejorativně obě strany a dodnes mi asi pár lidí neodpustilo, že jsem rocker z reklamky, což je vzhledem k tomu, čím se živí 90% nezávislý scény, mírně řečeno paradox.

Necelý rok po založení The Prostitutes jsem dal výpověď v agentuře, koupil si Rickenbackera, Tubescreamer a Small Clone a dal se na volnou nohu režiséra a rockera.

Proč to vzpomínání? Rickenbackera jsem popravil už někdy v roce 2007 v Akropoli trochu nechtěným, ale hlavně nepovedeným gestem intoxikovanýho ničitele. Small Clone přestal fungovat na jaře letošního roku a na zatím posledním koncertě jsem vzteky rozšlapal Tubescreamer. Rickenbackera jsem si koupil novýho, Small Clone taky a minulej tejden i Tubescreamer, ale tak nějak mi došlo, že jen na těch následujících šest koncertů. Je to divnej pocit, na neurčito, na čas, na nějakou dobu se loučit s touhle kapelou a přitom dělat da desce, která je ze všech těch desek sice nejšílenější, a jak řikáme interně s úsměvem “nejhorší, ale taky nejsvobodomyslnější a po první desce asi taky jediná “naše”.