The Last Old Mod***MDP74 v. 3.0

Je to necelejch deset let, co jsem jel do Londýna dělat postprodukci spotu na Oskara, prošel pár místních klubů, nakoupil desky od desítek kapel začínajících na The, narval si je do iPodu a po večerech chodil pěšky po Soho a okolí a přemejšlel jsem, co je tak zásadně jinýho na přístupu mladejch neumětelů v Anglii a u nás, že jejich muzika je skvělá a u nás se to nedá poslouchat. Pak jsem se vrátil a za pár dní to “naposledy” zkusil s novou kapelou a překvapivě to bylo lepší. Ta energie kytarový scény byla tenkrát, jak si všichni ještě pamatujeme, omamná. Pro mě hned dvakrát – poprvé, protože to po dlouhý době byla nějaká silná vlna nesoucí se jak undergroundem, tak mainstreamem, a podruhé proto, že jsem konečně mohl vylézt z exilu a zapnout si zase (v Anglii) rádio nebo si koupit desku od současný kapely a nemít u toho pocit, že jsem asi už navěky mimo (rozuměj: že beru uplně jiný drogy, přijel jsem z jinýho města a jak říká Howard Stern “neřídim kamion a nespim s vlastní sestrou”).

Po anglicku jsme rychle vydali EP a v časáku byli dřív, než jsme měli první koncert. Po anglickym vzoru jsme se taky stali hitem a posbírali stejný množství fanoušků jako i těch, co by nám ještě dneska plivli na hrob. Dostali jsme nálepku “český Joy Division”, kterou svorně používali oslavně i pejorativně obě strany a dodnes mi asi pár lidí neodpustilo, že jsem rocker z reklamky, což je vzhledem k tomu, čím se živí 90% nezávislý scény, mírně řečeno paradox.

Necelý rok po založení The Prostitutes jsem dal výpověď v agentuře, koupil si Rickenbackera, Tubescreamer a Small Clone a dal se na volnou nohu režiséra a rockera.

Proč to vzpomínání? Rickenbackera jsem popravil už někdy v roce 2007 v Akropoli trochu nechtěným, ale hlavně nepovedeným gestem intoxikovanýho ničitele. Small Clone přestal fungovat na jaře letošního roku a na zatím posledním koncertě jsem vzteky rozšlapal Tubescreamer. Rickenbackera jsem si koupil novýho, Small Clone taky a minulej tejden i Tubescreamer, ale tak nějak mi došlo, že jen na těch následujících šest koncertů. Je to divnej pocit, na neurčito, na čas, na nějakou dobu se loučit s touhle kapelou a přitom dělat da desce, která je ze všech těch desek sice nejšílenější, a jak řikáme interně s úsměvem “nejhorší, ale taky nejsvobodomyslnější a po první desce asi taky jediná “naše”.