Archive for the 'timeline' Category

Dva roky

Koukám, že poslední post je nadšená reportáž z natáčení desky The Prostitutes. Tak ty se rozpadli právě kvůli týhle session, resp. tahle session byla poslední hřebíček do rakve. Nic z ní nespatřilo světlo světa, jen jeden song, kterej Adrian ukrad bez jedinýho kreditu na svou poslední desku. Ale to už je minulost.

Za tu dobu se stalo hrozně moc, ale především už víc než rok jede naše vlastní studio Parlay Sound. Fotky z poslednich dvou let to reknou lip:

 

 

 

 

 

Jaro

Točím zpěvy pro novou desku Boy Wondera, který se mezitím změnil na Laser Vikinga a rozmnožil se dělením. Už jsou dva, Kuba a Steve. Produkce se ujal Steve a v jeho studiu se nahrály všechny nástroje. Na mně je sejmout zpěv obou a trocha toho koučingu a chytrejch řečí.

Pomalu se posouváme s Basetem na cestě k jeho debutu. Máme natočené základy pro čtyři písně a hledáme formu. Zatím je každá ta věc hodně jiná. S češtinou se setkávám asi poprvé v takovym rozsahu a je to vtipný. Není to tak jiný, jako pracovat s angličtinou, ale českej text a zpěv vždycky prozradí, kde se skrejvá nějaká ta umolousaná folkařinka nebo bigbíťárna. Je to jednodušší poznat.

The Prostitutes začnou pracovat na desce, resp. začneme řešit koncepci, a v Logicu mi vzniká něco jako další singl pro Apollinaire. Těšim se na festivaly. Už hrozně moc.

Rozjeli jsme Peloton a jeho Kroměřížskou výzvu a vzbudili jsme vášně, očekávání, trochu opovržení a kritiky za marketing a PR. Je to ale projekt na rok a půl, tak věřím, že to vybreakujeme a na konci budeme mít šanci zvolit si fajn prezidenta. Logo, stejně jako u Podhradí, dělal Lukáš Franz.

Dokončili jsme třetí reklamu pro Vineu za existenci Mods. Ta první nám pomohla se dostat na slovenský trh, ta druhá nás z něj na několik let sundala. Byla to smutná story a bez dlouhých výmluv se dá říct, že marketing Vinei tehdy nebyl uplně ve formě a že nás měl producent z projektu stáhnout přesně tak, jak jsme chtěli. S odstupem to ale takovej disaster není. A byla to také první spolupráce Mods a Honzy Muchowa.

Teď je tady novinka. Režisérská verze. Vinea podporuje revitalizaci slovenských a moravských vinic a my jsme o tom natočili reklamu. Hudbu dělal, wait for it, Honza Muchow. Moje nejoblíbenější Vinea, co jsme dělali. Navíc ve veselé spolupráci se design studiem  Butterflies & Hurricanes.

 

 

V jednoduchosti je krása.

Studio 30

 

Natáčení Wild Tides ve Studiu 30 v Karlíně.

Po všech výletech do stratosférických vrstev hinduistického zvukařství s přísaháním na spirituální podstatu zvuku a božské relikvie záznamových zařízení, je natáčení v Karlínském studiu Českého rozhlasu příjemný uvolnění. Jako víkend u mámy na chalupě.

Zatímco někdo ví, že Neumann nevyrobil lepší mikrofon od roku 1636 a preampy, kterých se nedotknul Neve, zní jako porouchanej telefon, v Karlíně jedou čistou no-bullshit “obyčejnou práci”. Na kytaru patří SM57, na velkej buben D112 a dvě účka na ambienty. To všechno se nastrká do stolu Studer Vista 7 (ČRo je věrnej značce, co si to tam pamatuju) a vymalováno. Dobrá akustika, dobrá technika a výsledkem je dobrej zvuk. Žádnej vintage outboard, žádná posvátná úcta k mikrofonům. Dokonce to spíš celou dobu vypadá, že k tomu mají vztah jako kopáč ke krumpáči. Až vás znejistí, jak vůbec netancujou kolem toho, co dělají, aby to prodali. Skříň praská pod náloží bezpočtu kusů AKG C414 ULS, Shure SM57, Neumann U67 a U87, Sennheiser MD421 a pár dalších. Není to ale muzeum mikrofonů jako polovina projektových studií v Praze, je to skříň spolehlivejch nástrojů na práci. Vtipnej rozdíl přístupu. Pro někoho porno, pro někoho práce.Jako třeba pro zvukovýho mistra Karla Fisla. Než jsem před dvaceti lety odcházel z ČRo, pracoval jsem s ním ve Studiu 2. A dneska zase. A zase dobrý.

Divnej pocit

Je to necelejch deset let, co jsem jel do Londýna dělat postprodukci spotu na Oskara, prošel pár místních klubů, nakoupil desky od desítek kapel začínajících na The, narval si je do iPodu a po večerech chodil pěšky po Soho a okolí a přemejšlel jsem, co je tak zásadně jinýho na přístupu mladejch neumětelů v Anglii a u nás, že jejich muzika je skvělá a u nás se to nedá poslouchat. Pak jsem se vrátil a za pár dní to “naposledy” zkusil s novou kapelou a překvapivě to bylo lepší. Ta energie kytarový scény byla tenkrát, jak si všichni ještě pamatujeme, omamná. Pro mě hned dvakrát – poprvé, protože to po dlouhý době byla nějaká silná vlna nesoucí se jak undergroundem, tak mainstreamem, a podruhé proto, že jsem konečně mohl vylézt z exilu a zapnout si zase (v Anglii) rádio nebo si koupit desku od současný kapely a nemít u toho pocit, že jsem asi už navěky mimo (rozuměj: že beru uplně jiný drogy, přijel jsem z jinýho města a jak říká Howard Stern “neřídim kamion a nespim s vlastní sestrou”).

Po anglicku jsme rychle vydali EP a v časáku byli dřív, než jsme měli první koncert. Po anglickym vzoru jsme se taky stali hitem a posbírali stejný množství fanoušků jako i těch, co by nám ještě dneska plivli na hrob. Dostali jsme nálepku “český Joy Division”, kterou svorně používali oslavně i pejorativně obě strany a dodnes mi asi pár lidí neodpustilo, že jsem rocker z reklamky, což je vzhledem k tomu, čím se živí 90% nezávislý scény, mírně řečeno paradox.

Necelý rok po založení The Prostitutes jsem dal výpověď v agentuře, koupil si Rickenbackera, Tubescreamer a Small Clone a dal se na volnou nohu režiséra a rockera.

Proč to vzpomínání? Rickenbackera jsem popravil už někdy v roce 2007 v Akropoli trochu nechtěným, ale hlavně nepovedeným gestem intoxikovanýho ničitele. Small Clone přestal fungovat na jaře letošního roku a na zatím posledním koncertě jsem vzteky rozšlapal Tubescreamer. Rickenbackera jsem si koupil novýho, Small Clone taky a minulej tejden i Tubescreamer, ale tak nějak mi došlo, že jen na těch následujících šest koncertů. Je to divnej pocit, na neurčito, na čas, na nějakou dobu se loučit s touhle kapelou a přitom dělat da desce, která je ze všech těch desek sice nejšílenější, a jak řikáme interně s úsměvem “nejhorší, ale taky nejsvobodomyslnější a po první desce asi taky jediná “naše”.

Smuggler’s Session – jak to doopravdy bylo.

Vyjeli jsme s The Prostitutes natočit EP a vrátili se s deseti skladbama. Naše nová self-produced nahrávka je vlastně z 90% hotová.

Poprosil jsem bratrance mojí ženy, aby nám půjčili čerstvě nabytý hotel U Pašeráka na Suché u Jáchymova. Výletní místo v celkem dezolátním stavu, kde se předchozí majitelé zamykali před hosty. Hotel měli, ale chodili jim tam lidi. Trochu jsem doufal, že květen bude teplejší. Nebyl. Nevadí, silná žíla českých horských intelektuálních kapel se tak díky nevlídnému počasí mohla posílit i o kvintet pánů v nejlepším věku z Prahy.

Hodně se pilo a točilo se nejvíc po půlnoci. Vzpomínal jsem na životopis Boba Dylana a na natáčení Blonde on Blonde, který prý probíhalo nahodile v jakoukoliv denní či noční hodinu, podle nálady Dylana. To byla výhoda i našeho setupu all-pluged-in – téměř nic se nemuselo nastavovat. Všechno zůstalo připravené od prvního dne do posledního a tak se jen zaznamenávalo. Song za songem, zvuk za zvukem.

Tahle session, která měla bejt spíš experiment a možná dokonce i jen příprava, se ukázala jako způsob práce, kterej nám všem zjevně dost vyhovoval a dlouho jsem necejtil takovej kapelovej spirit, jako když to bylo celý na nás, bez producenta, bez ambice a bez tlaku. Kdyby jsme tam byli měsíc místo pěti dnů, natočili bychom asi svůj opus magnum minimálně co do počtu songů.

Důležitá je příprava

Tenhle post bude hlavně o technický stránce natáčení. Chtěl jsem to sepsat jak z důvodů deníkovejch, tak i proto, že na některý věci jsem sám hledal marně odpověď, takže se rád podělím o pár postřehů, co dokážou ušetřit třeba osm hodin času ve studiu.

Vyrazili jsme se setupem studia, kterej nikdy nebyl odzkoušenej v celku a tak jsem jen doufal, že se to prostě prodrátuje a bude to fungovat. O to víc jsem dal přípravě po producentský stránce a strávil tři dny intenzivním poslechem všech demáčů. Migréna guaranteed. Vybral jsem šest songů jako jasnejch tracků k natáčení a dalšícjh jedenáct jako vhodnej materiál, ze kterýho vyjít. Nálada ale zcela překvapivě nepřála připraveným a tak osm z deseti songů vzniklo na místě a většinou existuje jen jeden take, ten první. Nahrávalo se téměř všechno společně, takže prostor na opravu chyb neexistuje. Ideální zjednodušení procesu editace.

Pašerák

Místnost sálu hospody berghotelu měla glazovanou dlažbu, kterou jsme asi ze dvou třetin zakryli koberci. To, co zůstalo, dávalo hezký reflexy do prostoru. V okeních výklencích byl molitan a matrace kvůli sousedům, ale dobře sloužily i jako akustické basové pasti. Do 150 cm má sál dřevěné obložení, ale to jsme ještě obložili my kytarovými komby a další technikou. Vznikla živá, velmi dobře kontrolovatelná místnost s velmi dobrym zvukem středně velkýho nahrávacího studia. Za takovou místnost v Praze nebo i 130 km od Prahy k trvalýmu užívání bych bych skutečně vděčnej.

Na půdě jsou kasemata malých hotelových pokojů, ve kterých podle Adama žije malá holčička, která není živá, ale ani mrtvá. Po prvním dni jsme ho tam už nikdy nedostali. Chtěli jsme tam natočit klip ke skladbě Dream, ale Adam nechtěl. Prý by pak ve střižně viděl tu holčičku vedle sebe sedět na posteli a spáchal by sebevraždu. V chodbě pod schodama do tohodle strašidelnýho zámku jsem měl režii. Průvan, kterej se táhnul od dveří nahoru k holčičce, osvěžoval mou typicky často trudomyslnou hlavu.

Točili jsme do Logicu X, pluginy jsme vzhledem k povaze živýho natáčení téměř nepoužívali. Na masteru byla vždycky pověšená L2 od Waves jako limiter kvůli overloadu a taky kvůli automatickýmu “mixu”, pro lepší pocit z celkový nahrávky. Použil jsem UAD plugin Softube Bass Amp na basu, ale měl jsem jen demo verzi. Tu jsem teď pracovně nahradil bass amp pluginem od Logicu a jsem zase a znovu překvapenej, jak některý jejich efekty zněj výborně v porovnání s draze placenýma.

Žádný hally, výjimečně slap-echo, téměř žádný kompresory kromě zmíněný L2, možná je občas někde UAD LA-2A.

Celej setup studia byl doslova Radiotron na kolečkách. Neuvěřitelně těžkej rack.

Zvuková karta MOTU Traveler s následujícím zapojením řetězců:

INPUT 1 -> Chandler TG-2 –> line in – bass

INPUT 2 -> Chandler TG-2 –> AKG C414b XLS –> guitar combo Destroyer

INPUT 3-4 –> line in – Prophet 08 synth

INPUT 5-6 -> SSL Alpha Channel 2x -> Triton Audio Fethead 2x -> Cascade Fat Head II pár v Blumlein postavení – close room miking drums

INPUT 7 –> UA LA-610 -> Brauner Phanthera –> main vox

INPUT 8 -> TL Audio VP-1 -> Neumann TLM 103 -> acoustic guitar

INPUT 9-10 (AES/EBU) –> Audient MICO -> Rode NT2-A 2x -> room mics

INPUT 11 (S/PDIF) -> M-Audio Fast Track -> line in -> Moog Little Phatty

INPUT 12 (S/PDIF) -> M-Audio Fast Track -> line in -> Korg PolySix

INPUT 13-14 -> talkback return

INPUT 15 (ADAT) -> Audient ASP008 –> Shure Beta 91A -> bass drum

INPUT 16 (ADAT) -> Audient ASP008 –> Shure Beta 181 -> snare drum

INPUT 17 (ADAT) -> Audient ASP008 –> Shure Beta 98 -> tom

INPUT 18 (ADAT) -> Audient ASP008 –> Shure Beta 98 -> floor tom

INPUT 19 (ADAT) -> Audient ASP008 –> Neumann KM184 -> OH L

INPUT 20 (ADAT) -> Audient ASP008 –> Neumann KM184 -> OH R

INPUT 21 (ADAT) -> Audient ASP008 –> AKG C4000B -> guitar combo Adrian

INPUT 22 (ADAT) -> Audient ASP008 –> Oktava MK-012 -> hi-hat

Monitory Adam A7X, sluchátka Bayerdynamic DT 990 Pro a DT 770 Pro

Shure mikrofony na bicí, AKG C4000 na Adrianovu kytaru a TL Audio channel strip VP-1 nebyly moje, ale půjčený od Aleše Albrechta, který s námi strávil na natáčení 2 dny a kromě technickýho supportu nám moc pomohl se zapojením, nastavením a hlavně bezedným pramenem XLR šňůr z jeho zásobárny. Zdálo se neuvěřitelný, kolik jsme tam toho rozmotali. Bylo to něco přes kilometr XLR kabelů a asi 100 metrů prodlužovaček v jedný středně velký místnosti a přilehlý chodbě.

AKG C414b XLS jsem občas alternoval s páskovým mikrofonem GAP R-1 Mk II. A když přišel v noci Ondřej Rudolf na místě vymyslet a zazpívat duet s Adrianem, vytáhl jsem pro Adriana od Šmityho půjčený Neumann M147, zatímco Ondřej okupoval Phantheru. Neumann M147 jsem pak dál ještě testoval na akustický kytaře, Adamově zpěvu a perkusích (shaker, tamburína, güiro, waterphone, glockenspiel) a byl jsem moc spokojenej. O tomhle mikrofonu se na gearsluts.com nedočtete nic dobrýho a je to jen další důkaz toho, jak strašně mimo tahle komunita nedouků a snobů je.

Jak to nefungovalo

Největší zásek prvního večera byl problém s ADAT zapojením osmikanálovýho preampu Audient ASP008. Byla to poslední koupě před natáčením a klíčová část vybavení, protože rozšiřovala počet stop z 12 na 20. Bez tohodle zařízení nebylo reálný točit celou kapelu dohromady. Jenže to nefungovalo. Zaprvé jsme měli všechno od kanálu 13 posunutý o dva a za druhé nám z 8 inputů routovaly jen první 4 do zdvojených 4 inputů v Logicu. To první je daný tím, že MOTU Traveler má před ADAT inputy 2 kanály talk-back returnů, ale nejsou vidět na virtuálním mixu. Zjistil jsem to až přes Audio/MIDI Setup utilitu v Macu. Nikdy jsem to nepotřeboval vědět, protože ADAT jsem poprvé použil až teď. A až do S/PDIF jde všechno pěkně popořadě, od jedničky po dvanáctku. Odhalená “závada” vyžadovala jen od kanálu 14 posunout inputy v Logicu o 2 z konečnýho čísla 20 na 22.

Audient má možnost nastavit taktovací frekvenci ručně, to jsme udělali. Oba systémy běžěly na 44,1kHz a nebyl důvod se domnívat, že tohle nastavení společně s propojením optickým kabelem nezabezpečí dostatečnou komunikaci. Amatéři na výletě. Trvalo další dvě hodiny, než jsme zoufalí koukali na jedinej nepropojenej konektor na Audientu a jeho protějšek na MOTU – word clock.

Usoudili jsme, s inteligencí v té chvíli nám vlastní, že jedinej důvod, proč ADAT preamp propojenej optikou nefunguje tak jak má, je absence propojení word clock koaxiálním kabelem. Ten jedinej jsem neměl ani já, ani Aleš. A ani nikdo jinej na Suchý, protože je doba digitální televize a antény s koaxiálem se nenosí. Tomáš Pejša si naštěstí pohotově vzpomněl, že deset kilometrů daleko bydlí Valášek a tak za půl hodiny propojoval koaxiál Audient a MOTU a stal se zázrak – ze čtyř kanálů v osmi stopách bylo osm funkčních kanálů. Heureka.

Co se ještě nepovedlo? V jedný skladbě šumí AKG C414b XLS, možná byl vypnutej phantom, těžko říct.

Vtipnější bylo, když jsem, z uplně debilního důvodu ušetření CPU kapacity, odpojil i přes opakované varování systému bluetooth. Blbý, když máte myš i trackpad přes bluetooth. Spravil to Adam a restart. Doma to nezkoušejte.

No a finále? Euforie, alkohol, tanec a převrženej iMac obrazovkou dolu na stůl, kde byl hrnek. Tohle taky nezkoušejte. Čeká na servis, vysklenej je komplet.

Co to máš? Jak se to jmenuje?

Z čeho jsme pořizovali zvuky tentokrát? Měli jsme toho víc, než jsme potřebovali. V tomhle typu natáčení bych vystačil s dvěma kytarama a jedním kombem.

Pro mou kytaru jsem střídal čerstvě opravený Fender Custom Vibrolux Reverb-Amp a Fender Blues Junior LE. Obě komba se podařilo po zničující péči jednoho nejmenovaného inženýra opravit panu Vladykovi z Rockwellu. Vibrolux hraje uplně báječně. Občas jsem použil Hiwatt Custom 100, občas Fender Twin 65 Reissue, Ale nějak mi ty malý vzteklý kombíčka vyhovovaly tentokrát víc. Nejvíc v permaneci byl Stratocaster, Telecaster a Gretsch Rally. Dva songy vznikly na cigárkovou kytaru. Rickenbacker zůstal z nejasnýho důvodu ležet ladem. ES-335 ovládnul Adam v jedný skladbě a na Les Paula jsem nahrál jeden hard rockovej riff. Můj Martin OM-42 neopustil během Pašerácký session futrál, ale už jsem na něj něco dotáčel u mě v Praze.

Jednou jsem použil místo kytary pohrabáč, čas od času se Stevie, Adrian nebo Lukáš chopili glockenspielu, to když se zrovna nikdo nechápal šunky Jamon Serrano nebo lahví s Jägermeisterem. Já trávil většinu času v průvanu chodby, ale je potřeba říct, že jsem byl neustále pod special treatmentem ostatních kluků. A švagrový Andulky, která nám nosila bábovky a kafe a s mojí ženou nám udělaly jednu fantastickou snídani.

Adam hrál na Fender Precission bass přes svýho Orange Terror Bass 500 zapojenýho do Ampeg bedny SVT-410HLF. To jsme nesnímali specifickým mikrofonem, jen to, co se dostalo do roomů a do Blumlein páru jako přeslechy. Basu jsme jinak točili po lince přes Chandler TG-2, kde jsem využil saturace předzesilovače, abych ten “Abbey Road” zvuk využil.

Adrian hrál na Telecastera (a jednou velmi kreativně na Stratocastera) přes svůj Fender Deluxe Reverb, na Taylora 110e a na blíže nespecifikovaný Adamovo D od Martina, C.F. Martina mám na mysli.

DSI Prophet 08 přinesl hodně pro nás nezvyklejch zvuků, Stevie se hrabal v presetech ze zadní části číselný řady, otáčel kontrolery a já se v režii tetelil radostí, jak rozbitě to zní, Mooga jsme používali jako analogovou špínu, Korga jako vintage analog pady. Crumar je bohužel už ve stavu, kdy nutně potřebuje generálku, téměř se nedá ovládat a místo solidních synth smyčců už jen tak harmonicky šumí. Dělal tedy tentokrát jen kulisu. Ještě nás čekají dotáčky na Fender piáno. To jsme s sebou neměli.

Lukáš hrál na svou soupravu Ludwig 68 Ringo Starr, ale změnili jsme činely z těch jeho industrial/punk/metal tvrdejch na měkčí Zildjan K a A Custom. Na bass drum 22” dal pískovou Evans Emad blánu, virbl 14″ měl pískovou Remo Vintage, tom 12″ pískovou Remo Ambassador, floor tom 16″ pískovou Evansku. A abychom ten zvuk skutečně pohřbili o čtyřicet let zpátky, místo normálního beateru Luk použil beater plsťovej. Kopák dostal mnohem měkčí, ale o to “větší” zvuk, protože místo rychlé krátké tečky na začátku se “pomalu” rozezněl celej buben. Bicí zněly jazzově, rocknrollově, nikdy ne moderně. Použil taky dárek z poslední doby, windchimes a block. jako ve správný velký kapele.

Řev

Nevěděli jsme, do čeho jdeme. Byli jsme unavený jeden z druhýho, s vyčerpanym prostorem okousanym Adrianovou sólovkou a mojí Mazdou, který jakoby zúžily manévrovací prostor pro The Prostitutes, protože stylově ukázaly, kde jsou limity společný kapely. Přijeli jsme do zimy a 4 hodiny jen uklízeli a vytírali. Dalších šest hodin zapojovali a řešili problémy. Pak jsme čtyři dny pracovali bez konceptu, bez demáčů, bez napsanejch poznámek. Chodili jsme do hospody na hokej a na pivo a v 11 se vraceli k nahrávání. Nahrávali jsme co nám přišlo na mysl, ze všeho vznikla nějaká skladba, všechno asi bude na desce. County, rocknroll, industrial, kraut rock. Další výlet do hrobů. Ale taky praskající dříví v krbu, šustění, praskání, vrzání, mumlání, nebo třeba neartikulovanej řev z režie v chodbě. Řev z pocitu, že si děláme co chceme. Do světa to pustíme snad hned z kraje podzimu.

Mazda Audio coming soon.

Jak rychle dojde konečně k mixu desky, kdy dotočíme všechny detaily a kdo album pak vydá, to netušíme. Ale už máme skoro hotovo a natočili jsme k tomu trailer. Zajímavý je, že kamery a střihu se z větší části ujmul můj syn Šimon.

chodicilide.cz 2014

IMG_3732

Tuhle kampaň jsme si kreativně udělali od A do Z a přes všechny zjevný nevýhody centralizace jsem moc rád, že to tak bylo, protože jsem si chtěl vyzkoušet držet otěže od začátku do konce, tak jako Fred a Farid, kind of. JANDL jako agentura, Mods jako režiséři, já jako hudební skladatel. Poskládali jsme to s Lukášem Franzem a Michalem Nohejlem ve spolupráci s lidma z nadace Sirius, s kterými jsme několik měsícu ladili strategii a přemýšleli, co by měl být náš dobře vážený další krok. Prvotní námět ale přinesla Kristina, moje žena, když jsme popíjeli v baru v Kreutzbergu letos v březnu. Napadlo ji ukázat, jak spolupracují lidi s postižením se svejma kolegama a kámošema. Jako příklad uvedla nevidomý lyžaře. Přinášeli a odnášeli jsme si nápady do a z nadace, dostávali komentáře a zvažovali, co je dobrá cesta, co je realizovatelná cesta a co se dá stihnout a co zaplatit.

Po druhý vlně “létajících lidí” jsme měli pocit, že jak sdělením, tak kreativním konceptem jsme řekli co jsme mohli, a dál nemělo smysl koncept rozvíjet. Projekt chodicilide.cz se za tu dobu stal značkou, symbolem pro dialog s lidmi s postižením. Nemyslim to nijak nabubřele, nemám v úmyslu tvrdit, že je to celospolečenský fenomén nebo tak něco. Spíš chci říct, že z jednoho projektu se stal brand. A stal se z toho tak vlastně závazek – nevyhodit energii a prostředky do háje, ale pokračovat a dál udržet smysl kampaně. Zatím nám prokluzovalo mezi prsty, že nevhodný soucit není na místě, ale že adekvátní chování, tedy vlastně stejné chování jako k lidem bez postižení, je věc, kterou musíte cítit, ne “vědět”. Rozhodli jsme se na to zaměřit.

IMG_4772

Středobodem byla úvaha, že máme-li lidi s handicapem považovat za rovnocené od srdce, ne jen rozumně vědět, že bychom je měli brát jako rovnocenné, musíme si jich vážit. Ne je obdivovat s příměsí soucitu za to, že si dojdou na záchod, ale mít k nim respekt pro to, co dělají. Že to dělají stejně dobře nebo líp než my.

Taky jsme si všimli, že hodně fundraisingových charitativních kampaní nenechá své protagonisty projevit se. Mluví za ně voiceover, který tak nechtěně (snad) vyvolává dojem, že ty malí černoušci, vozíčkáři, důchodci nebo týrané matky mluvit neumí. Jen se umí koukat do kamery. To je zřejmě proto, že jsou kromě svého postižení také mentálně zaostalí a/nebo deprivovaní. Protože “normální” lidi mluví a štastní se dokonce smějí. Ani jedno lidé s handicapem nebo jinak znevýhodnění v reklamách nedělají. Díky obrazu chudáků, co potřebujou pětku na vozejk nebo alespoň politovat, se nám pak v hlavě usadí tenhle obraz. A těžko se mění, protože většina z nás se se skutečným, žijícím člověkem s handicapem potká tak zřídka a tak okrajově, že je těžké si udělat vlastní názor. My “inteligentnější” neboli vychovanější víme, že bychom je měli brát jako rovné, ale necítíme to, chybí nám emoční zkušenost, která je v budování vztahu naprosto klíčová. Jinak je to jako vědět, že máte mít rádi maminku.

IMG_5056

Celou dobu jsme se potkávali s lidmi, kteří splňovali představu o tom, že i s handicapem se dá žít šťastný život na úrovni. Rozhodli jsme se vybrat tři z nich a natočit o nich, řekněme, umělecký dokument v reklamním formátu, který by měl zprostředkovat zmíněný osobní zážitek lidem u televize a monitorů. Vznikl tak klip o nevidomém horolezci Honzovi Říhovi, neslyšícím taxikáři Danielu Pilařovi a paraplegikovi akrobatovi z La Putiky Petrovi Valchářovi. Ve všech třech spotech si necháváme odhalení handicapu na konec. Předtím jen naznačujeme. V horách jsou to útržky rozhovorů, které spolu normálně horolezci nevedou, v taxíku střídání zvuku a ticha podle střídání záběru z exteriéru a z interiéru – jakoby vně  a uvnitř světa řidiče, ve zkušebně La Putyky se soustředíme na souhru Petra a akrobatky Zuzany.

Točili jsme na kameru Arri Alexa v Praze a v Rakousku. Hudbu jsem za vydatných komentářů Michala nahrál v Radiotronu a s pomocí Karla Havlíčka domíchal ve studiu Soundsquare.

agency: JANDL Praha

creative director: Martin Přikryl

copywriter & creative grouphead: Lukáš Franz

production: Filmservice a.s.

executive producer: Dan Sirotek

producer: Kristina Přikrylová

production manager: Klára Botlíková

production coordinator: Šárka Střelková, Nikola Böhmová

production assistant: Barbora Sovinská

__________________________________________

directors: Mods

1st AD: Lukáš Víznar

DoP: Tomáš Sysel

focus puller: Jiří Merc a Tomáš Munzperger

lights: Lightservice

gaffer: Jiří Filipovský

best boy: Jan Bělehradský, Vladimír Urbánek

grip: Jan Ročňák, Tomáš Gregořica

DIT: Lukáš Biegl, Mikuláš Křepelka

VTR: Václav Kauer

clapper loader: Honza Vágner

sound engineer: Roman Sečkař

boom operator: Lukáš Martina

art director: Henry Boraros

props: Jan Kužel

stylist: Petr Tistan

make-up: Tereza Prachařová

low loader: Igor Jelen, Shootmakers

location services: Marek Řídel, Bezi Frein

camera rental: Vantage, Jindřich Čipera

making of film: Mikuláš Křen

__________________________________________

edit: Petr Mrkous

grading: Ondřej Štibingr, UPP

online: Rasťo Šimočko, RUR

sound studio: Soundsquare

sound postproduction: Karel Havlíček

music recording: Radiotron

music composer: Martin Přikryl


Martin Destroyer

prikryl@me.com
directors@mods.cz
prostitutes@theprostitutes.org

Skype: martindestroyer
iChat: prikryl@mac.com

RSS The Prostitutes

  • An error has occurred; the feed is probably down. Try again later.

Twitter

Error: Twitter did not respond. Please wait a few minutes and refresh this page.

Flickr Photos