Smíchal jsem EP pro Wild Tides. 4 songy, dva k poslechu, 2 za peníze na bandcampu.
Archive Page 8
Já už pár let nesestavil žádnej žebříček desek za poslední rok, ale kdyby nevyšlo nic kromě Bowieho “The Next Day”, “Reflektor” od Arcade Fire a sólovky “Different World” Adriana T.Bella, tak bych byl stejně spokojenej.
V jazzu se mi moc líbila náhodně objevená deska kytaristy Arneho Jansena “A Sleep of Reason”. BRMC vydali standardně slušnou rocknrollovou desku “Specter at the Feast”, která se mi asi celkem líbí soudě dle počtu poslechů v iTunes, ale nic konkrétního si z ní nepamatuju. “The Piramida Concert” od Efterklang patří k tomu lepšímu, ale chtělo by to trochu míň intelektuálního nimrání. I tak je to ale hudba skoro neskutečná a obdivuhodná pro svůj zvuk, aranže a zpěv.
Franz Ferdinand s dlouhým názvem alba, kterej se mi nechce psát, jsou právě tak zábavný, jak ten název. Je to dobrá deska, ale po minulý je to pro mě zklamání z toho, že to není posun. Deska je to spíš zbytečná, ale někdy prostě nedoceníte to, co kapela miluje. Mohl bych vyprávět.
James Blake a jeho “Overgrown” byl můj letošní pokus poslouchat něco chytrýho, ale uplně to neklaplo. Z iTunes jsem to nesmazal a občas to ani nepřeskočim, ale láska to není. Není to totiž ani přátelství. Lidi, co se nechávají okatě obdivovat, mě vždycky trochu štvali. A tady mám přesně ten pocit plus něco navíc. Něco z 90. let. Když už má jít o egocentrismus, tak rád obdivuju sám sebe. Nevim, proč bych se měl věnovat cizí sebestřednosti.
Dement Kanye West vydal skvělou desku “Yeezus”. Fakt. I’d rather be a dick than a swallower. To je podle mě slogan roku.
“Push The Sky Away” od Nicka Cavea & The Bad Seeds je, ruku na srdce, trochu horší deska, než jsme doufali. Je to hezký, ale mohlo to víc kousat. Kdyby to navázalo na Lazara, byl bych radši. Takovou hloupost, jako naplánovat si vlastní koncert na den, kdy vystoupí v Praze, už ale neudělám. Prej to bylo divoký a skvělý. A to mě teda pěkně štve, protože po tomhle francouzským pobrukování jsem to samozřejmě nečekal a koncertu zprvu nelitoval.
Francouský pištci Phoenix mě bavěj i přesto, že tenhle typ vokálu nesnášim. Když neumíš zpívat, sborem eunuchů to nezachráníš. Ale vysvětlujte tohle Francouzům.
Savages “Silent Yourself” je skvělá post-punková deska. Nepůvodnost projevu považuju za plus, protože takhle zní hudba, kterou chci poslouchat. Miluju to.
Jednou ze čtyř desek roku je pro mě spojené EP dánských Veto “Sinus Poit Break”. Je to promyšlená nahrávka, s popovou lehkostí z mýho pohledu chybějící např. zmíněným Efterklang.
Wild Tides “Hung Loose” jsem slyšel pomlouvat z kdejakýho konce. Že to neni dobře nahraný, že se to nedá poslouchat, že to není originální a buůhvícoještě. No, kdyby si víc lidí v naší kotlině vytáhlo hlavu z prdele, mohli by slyšet a vidět, že kapela nemusí bejt ze Západu, abychom ji mohli uznávat nebo dokonce prohlásit za senzaci. Já mám k WT celkem blízko a někdy mi taky dokážou připadat zu viel, že bych jim až za jejich frackovitost naplácal. Ale taky už mi neni lásko dvacet pět a některý věci už hůř snášim. Ta deska je ale podle mě lepší než Houpací koně se zbytkem nominovaných na Apollo 2013. A pizza jako leitmotiv jejich letošního roku? To považuju za dotažený dada.
Domácí trapárnu roku bych rád vyhlásil, ale oficiálně o ní nevim a jen jsem o ní slyšel, takže na první místo z druhého postupuje taková čerstvá věc, která se za pár dní nebude jist tak horká a stát se to v březnu, určitě bych o ní dneska nepsal. Za pocit trapnosti, zatuchlosti, zastydlosti a bezzubý revolty to předávám pomyslně Vanesse. Ne jen proto, jak to v tý televizi vypadalo, ale hlavně proto, jak se s tím pokoušeli a stále ještě pokouší nakládat na sociální síti. Příště, Samire, jestli chceš bejt hustej nihilista a dekadentní provokatér, flusni na Korán a pak děj se vůle Boží. Za šňupání z Bible ti totiž, a ty to dobře víš, hrozí tak akorát lajky na fejsbuku. Chceš-li naopak zůstat kabaretiérem z Kozačky (kde je celá tahle stylizace najednou mnohem pochopitelnější), měli byste v tom mít všichni jasno a nevydávat to za revoluci. Nebo se alespoň rozhodnout pro jedno a toho se držet delirium-nedelirium.
Umřel Lou Reed a Pavel Bobek. Oba celkem očekávatelně a oba s tím, že to nejlepší v kariéře měli dávno za sebou, v případě Reeda se dá směle uvažovat o tom, že kdyby zemřel před tou Metallicou, udělal by pro sebe nejlíp. Je to ale stejně velká škoda, protože nikdo neví, co ještě mohli udělat. A třeba jsem s oběma ještě mohl natočit desku. JJ Cale odešel a zanechal po sobě hymnu, kterou si každou noc na záchodě prozpěvuje spousta lidí, aniž by pochopili text nebo i jen znali slova. Smrt Filipa Topola byla taková první mrtvička celý mý generace, protože Psí vojáci byla naše domácí scéna, naše kluby, naše revoluce a svoboda. A už v mejch šestnácti jsme si řikali, že tady Filip asi dlouho nebude. Když pak dlouho neumíral, začal jsem to brát tak, že tady bude navěky. A tak mě to letos dost zaskočilo. Soudě dle odezvy jsem nebyl sám, ale byli to vlastně všichni z mý třídy +/- 10 let.
Moje oblíbený TAL, neboli Patrik Kunz aka Togu Audio Line, švýcarský developer pluginů a virtuálních syntezátorů, o kterém jsem psal tady, updatoval svoje dvě repliky – SH-101 a Juno od Rolanda. Jestli byly jejich free verze jeden z mých nejoblíbenějších nástrojů, jejich placené verze jdou mnohem dál, než by originální nástroje zvládly. Přitom ale bez toho, aby se ztratil charaker v editačních funkcích. Především vybavil oba syntezátory komplexním arpegiátorem a 6ti, resp. 12ti hlasy. A dal jim, hell yeah!, flat design dřív, než iOS 7 spatřil světlo světa.
- Self resonating zero feedback delay filter (24dB LP).
- Filter range up to ~40kHz (depends on the sample rate).
- Calibrated and tuned after TAL’s hardware device.
- Midi learn / automation for all controlls.
- Improved alias free oscillators for an authentic sound also @ 44’100Hz sampling rate.
- Arpeggiator with different sync modes (host, midi clock, not on).
- Portamento and mono mode.
- LFO manual trigger button.
- Sustain pedal support.
- Up to 12 voices.
- New file based preset system for transparent preset management.
- More than 300 factory presets by different sound designers (FMR, Particular – Sound, TAL).
- Original hardware “Factory Bank A” included.
- Self resonating zero feedback delay filter (24dB LP).
- Calibrated and tuned after our hardware device.
- Midi learn / automation for all controls.
- Alias free oscillators for an authentic sound also @ 44’100Hz sampling rate.
- Arpeggiator with different sync modes (host, midi clock, not on).
- Original (RC) and linear portamento mode.
- Built in arpeggiator with some additional modes.
- Powerful step sequencer with up to 96 steps and recording option.
- 6 voice poly mode.
- Sequencer MIDI export with drag and drop.
- Sequencer / arpeggiator MIDI out for VSTi version.
- De-Clicker mode for slower envelopes
- More than 300 presets.
- All sample rates supported.
Chtělo to trochu víc, než se jen přestěhovat. Od začátku tu totiž existovala obava, jak moje, tak Kristiny, že Radiotron mimo byt bude implikovat problémy. Pro mě především toho rázu, že nebudu doma moct nic udělat, pro Kristinu, že když budu chtít něco dělat, nebudu doma.
Takže po čtyřech měsících skoro přesně vzniká na původním stole v původní místnosti “režie B”, což není o nic víc, než to nejmenší projektové studio z katalogu, ale stačí to k tomu, abych mohl doma nahrávat, editovat a teoreticky něco jednoduchýho i smíchat.
Focusrite Scarlett 2i4 je audio interface ideální pro takovéto domácí nahrávání, má skvěle znějící preampy, velký volume kolečko (oproti MOTU Traveler je to jako zázrak), 2x výstup jack a 4x výstup cinch, což dělá tuhle zvukovku ideání, kdybych ještě někdy zamířil do Chapeau a rozhodl se pokoušet bavit lidi DJováním. Velikost je pro cestování ideální, i když mě děsí, že někde škrábnu tu skvělou povrchovou úpravu.
Preampy znějí skutečně subjektivně mnohem lépe, než na MOTU Traveler, které jsou sice relativně tiché (ne tišší, než tady), ale nemají žádný charakter. Tady máte pocit, že je zvuk tlustý a barevný hned od počátku, že slyšíte perfektně charakter mikrofonu, že signál, který snímáte je 3D. Je v tom možná něco nedovolené chemie, možná se i dá věřit, že to je, i přes “vyrobeno v Číně”, jen dobrou kvalitou pověstných Focusrite preampů – ale je to jedno. Zní to dobře a stojí to míň, než by mohlo. Skvěle funguje indikace vybuzení kolem knobů gainu. Samozřejmostí je mix pro direct a post monitoring. Pro kdysidávného majitele prvního Mboxu je to návrat ke známým věcem s výhodou dvou MIDI konektorů na zadním panelu.
KRK Rockit 5 je dobře známá “budget” varianta near-field poslechu. Zatímco Deaf To The Call od The Prostitutes na tom nezní nic moc, ztrácejí se kytary a zvuk nemá “punch”, premixy Mazda Audio zní skvěle, takže pro tuhle chvíli, když jsem zaneprázdněn elektronikou, jsou to ideální bedny, co sice lžou, ale zase vás víc baví na nich pracovat, než poslouchat pravdu z legendárních a náboženskou úctou smrdících NS-10 nebo, v mym případě, precizních DT770 sluchátek.
Tak jako tak, tohle je můj malej domácí setup do 10.000 (možná bez DPH, ale při troše šikovnosti se to dá dát i s mikrofonem). A můžu dělat doma i ve studiu. Pomalu dokonce už v Logic Studio X, který po posledním updatu začalo fungovat relativně přesvědčivě a většina chyb už je na straně nezkušeného uživatele.
Byla to melancholie. Režisér Shane Meadows (This Is England) dostane možnost natočit film o comebacku svý nejoblíbenější kapely. Manchester, severní Anglie a návrat “největší kapely na světě”, která se proslavila stejně tak tím, co dokázala, jako tím, co nedokázala, co odmítla, co řekla i neřekla.
Sedět s Honzou Muchowem v kinosále a poklepávat si nohou do rytmu I Wanna Be Adored, She Bangs the Drums nebo Elephant Stone je vlastně taky scéna z filmu.
Dokument začal rozpačitě a rozvláčně, vybral ale poslední zatáčku asi desetiminutovym záznamem instrumentálního partu znovuobnovených StoneRoses a řekl tak o téhle kapele víc, než jsem kdy slyšel nebo četl.
Mani věčně nafrčenej, Ian s překvapivě pevnym pohledem jestřába, Reni jako buddha s vnitřnim démonem a John Squire jako mod rock god byli ve formě. Jejich hudba pro mě byla ještě uhrančivější, než když jsem v 16 jejich desku sjížděl z image povinnosti. Poslouchali jsme je rok a pak už ne. Kdo je o rok mladší, dost možná o nich nikdy neslyšel. Stejně jako řada lidí, co vycházeli spolu s náma ze sálu s novým hudebním objevem.
Když v roce 2012, po jejich prvním koncertě po dvaceti letech, vychází publikum ven na ulici, padnou dvě krátký recenze fanoušků, se kterejma v tu chvíli nemůžete nesouhlasit: “Fuck Oasis!” a “Turn off the music!” My jsme se jen museli hlídat, abysme na konci písniček ze záznamu koncertu netleskali s publikem na plátně. Nutkání jsme měli velký. Stone Roses, i když jen na plátně, byli skvělý.
On the road to nowhere. (O mé cestě a jednom pěveckym trendu.)
Published July 1, 2013 Uncategorized Leave a CommentDneska v Bratislavě jsme stihli schválit offline a sotva Avid zavřel poslední okno, už jsem seděl v kanceláři naší agentury o pár set metrů dál. Rychlý kafe, tisíc mailů, šest telefonů, jeden power-meeting, kterej připomínal spíš pokus o rozvrácení kolektivu a pak jízda po D1 domu.
Phoenix mi začali znít jako Of Montreal, což je jejich konec, protože moje láska k “Hissing fauna, are you destroyer?” se změnila po tisíci posleších v nenávist k celýmu tomuhle šmoulímu soundu. Proč teď všichni zpívaj jak OMD s pitchshifterem a autotunem? Prošvihnul jsem nějaký rozdávání amfetaminu zadara? Music business ovládla duhová armáda (kámoši prominou)? Harmonický multitracky motýlího ševelení. Zlatý mňoukání Radiohead.
Zejtra se po peripetii prezentací, předělání hudby pro poslední spot, zadáni gradingu klipu Ille a několika neobratnejch kancelářskejch saltech mortale vydám slavit narozeniny za Gretou do Varů. Poslední s trojkou na začátku. Prostě road to nowhere. S notebookem, seznamem úkolů a telefonem. V podstatě v koženym pouzdře u pasu.
Zase v Bratislavě. Zase v pokoji hotelu Falkensteiner. 307. Kytara Martin OM-42 sedí v koutě, kde je trochu opuštěná, protože jsem sem přijel nemocnej a na hraní jsem neměl náladu.
Asi se mi podařilo tu rýmu vyběhat. 9 km na terase hotelu s výhledem na otočenej stůl a vypocenej jsem se vrátil na pokoj, dal jsem si jedno černý pivo z minibaru (to druhý bylo citronový, tak jsem si ho nedal). Zlatý Bažant neni uplně zázrak. Stejně jako tenhle hotel, kterej by mohl bejt skvělej, kdyby se vždycky neukázalo, že někdo ve službách to prostě vzdal. Se snahou nebo s přemejšlením. Takže například tác s nedojedenou večeří položenej v pokoji u dveří tu zůstal i přes pečlivě nastlanou postel. Pán si možná ještě dá?
Nastydnul jsem ve Varech, když jsem se snažil přepít škrábání v krku. Odevzdali jsme tam dvouměsíční práci a já jel točit sem. Nemoc mi znemožnila lejt po večerech a tak jsem udělal i pár restů.
Mám puštěný iTunes a na shuffle mi jedou nejčastějc Beach Boys, The Passions, Phoenix, Rolling Stones, The Acorn, Nick Cave & The Bad Seeds, Efterklang a Scarlett Johansson. Do toho se občas prosadí Yeezus.
Pár chvil jsem věnoval i tomu našemu projektu. Ten má pracovní název Mazda, kdyby to někoho zajímalo. Doufám, že z nedostatku invence a zdravýho úsudku nedojde k tomu, že to tak bude i na desce. Dotočit bychom to chtěli v létě, ale náš attention span je uplně v troskách. Teda Zdenda je teď na tom líp – zpívá a nahrává jedno demo za druhym. Můj čas přijde.
Zejtra Praha, pozítří zase Vary.
Radiotron se prestehoval. JANDL se taky prestehoval. Uz v den stehovani jsme v noci natocili s Marií Šedivou další demo pro nejhorší charitativní song ever s textem od Gábiny Osvaldový. Stay tuned!
Kancl zatim zeje prázdnotou, zvlášť proto, že tam chybí ještě půlka nájemníků.. Ani čaj si tam nemůžeme uvařit. Ale je to tam dobrý.
Bylo mí něco kolem dvaceti, když mi šéf v redakci v Československym rozhlase půjčil dvě desky od kapely The Passions. Od tý chvíle jsem je slyšel v následujících pár letech tisíckrát. Jenže pak jsem kazetu ztratil, s bejvalym šéfem jsem se už nestýkal a ani internetová doba mi moje hledání dlouhý léta neulehčila. Někdy tak před pěti lety jsem našel celkem špatnej rip z vinylu Michael & Miranda, jejich první desky z roku 1980. Jinak nic. Pusto prázdno.
Teď poslouchám kapelu Savages a říkám si, že tam je něco jako v Siouxsie, ale taky jako v The Passions. Google po letech. A bingo! Legálně to u nás sice zatím nejde (pouze iTunes UK), ale nelegálně se dostanete k mp3 v průměrný až podprůměrný kvalitě z obou prvních (a pro mě zásadních) desek, Michael & Miranda (1980, Fiction) a Thirty Thousand Feet Over China (Polydor, 1981). První jmenovaná je učebnice new wave se skvělou kytarou a 600ms echem, na druhý desce, už pomalu směřujícíc k dream popu (na druhý straně kazety jsem měl Cocteau Twins a Lush) ale najdete jejich one hit wonder I’m in love with a German film star.
Něco málo o kapele tady.
A koho zajímá, jak ty první dvě desky zní, může si to zjednodušit.
The Last Old Mod***MDP74 v. 3.0 
You said: